OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po tom, čo sa na vrchole (relatívnej) slávy nečakane rozpadli THE HIDDEN HAND, sa nezdalo úplne nepochopiteľné, že Scott „Wino“ Weinrich oznámil sólovú dosku. Ale už letmý pohľad do jej bookletu odhalí, že to bolo trochu inak: Winovi sa len zrazu uvoľnil priestor, veď niektoré skladby na „Punctuated Equilibrium“ sú postavené na riffoch starých tri desaťročia. „Vyvrcholenie dávneho sna,“ takto sám autor popisuje svoje dielo.
A ten vek je počuť: ak je niečo, čo Wina skutočne netrápi, tak je to naháňanie trendov a snaha o „modernosť“, nech ňou je čokoľvek. To, že o tejto legende amerického undergroundu dnes počuť o čosi viac, je – pri všetkej úcte k Winovi – zásluha iných, zhoda okolností, presne tá, ktorá pod svetlá reflektorov vytiahla EARTH.
„Jedna z vecí, ktoré som o sebe zistil, je to, ako vnímam úspech. Nie je to bohatstvo a sláva, ale vplyv na životy ostatných. Moja filozofia tkvie v tom, že využívam hudobný talent, ktorý mi bol dopriaty – a cez neho prinášam radosť ostatným.“
Takto skromná a neambiciózna je celá doska. „Punctuated Equilibrium“ – terminus technicus z evolučnej biológie – je hlavne o svojom autorovi, v motorkárskych textoch o cestách a ženách ťažko hľadať viac, než skladačku čriepkov z tých troch dekád Winovho života, ktoré hudobne pokrýva. Vo väčšine skladieb sa nachádza silný nosný riff – už úvodná „Release Me“ mnoho naznačí – ozdobený len zriedkakedy inak, než striedmym doprovodom basgitary a bicích. Winov hlas z polovice trate medzi Lemmym a Ozzym je najjasnejším poznávacím znamením a jasným spojením so SAINT VITUS, THE HIDDEN HAND alebo THE OBSESSED. Z desiatich piesní (tri z nich sú inštrumentálky) tak vyčnievajú tie istým spôsobom extrémne: titulná vypaľovačka vo vysokom tempe a naopak „saintvitusovská“ doomová reminiscencia „Eyes Of The Flesh“.
Zbytok, evokujúci tu LED ZEPPELIN (bluesové korene je cítiť), tu BLACK SABBATH (ako inak), nedotvára nič viac (ale ani nič menej) než nenápadný, ale sympatický album človeka, ktorý zmenil nejeden hudobný život, ale svoj vlastný neposunul ani o piaď. Presne v duchu vedeckej teórie punctuated equilibrium, prerušovaných rovnováh. O druhoch, ktoré sa počas temer celej svojej existencie evolučne nevyvíjajú.
Nenápadný, ale sympatický album človeka, ktorý zmenil nejeden hudobný život, ale svoj vlastný neposunul ani o piaď.
7 / 10
Scott ''Wino'' Weinrich
- gitara, spev
Jean Paul Gaster
- bicie a perkusie
Jon Blank
- basgitara
+
J. Robbins
- klávesy
Steve Fisher
- gitara
1. Release Me
2. Punctuated Equilibrium
3. The Woman In The Orange Pants
4. Smilin' Road
5. Eyes Of The Flesh
6. Wild Blue Yonder
7. Secret Realm Devotion
8. Water Crane
9. Gods, Frauds, Neo-Cons And Demagogues
10. Silver Lining
Punctuated Equilibrium (2009)
Vydáno: 2009
Vydavatel: Southern Lord
Stopáž: 42:24
Produkce: J. Robbins a Wino
Studio: The Magpie Cage
Člověk docela žasne jak se dá z týhle vody pořád vařit nápaditá muzika...tohle mi dost sedlo.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.